Mirabilis, spolek podporuje asistenční služby, byl založen v roce 1997.
Zaujala nás naše činnost? Chcete nás podpořit? Více informací, jak nás můžete podpořit nelezenete zde.

Vademecum Hominum Mirabilium

VADEMECUM HOMINUM MIRABILIUM

aneb
průvodce těch, kteří asistují při pobytech rodin s postiženými dětmi v táboře J. A. Komenského v Bělči

Na čem záleží
Rekreace s pro rodiny s postiženými dětmi jsou pořádány již od roku 1987 - nejprve v rekreačním středisku evangelické církve v Chotěboři, nyní po řadu let v táboře J. A. Komenského v Bělči u Třebechovic. Před každým létem jsme si kladli otázku, jak bychom mohli tuto práci dále zlepšovat a jak se k těmto rodinám více přiblížit, aby se při svém pobytu v Bělči cítily opravdu dobře.
I letos chceme některé dobré zkušenosti připomenout a upozornit na to, co se nám osvědčilo. Také však chceme připomenout to, v čem mohou být rizika této naší činnosti a čeho bychom se měli vyvarovat.
Na čem opravdu záleží? Naplnění naší služby vidíme v tom, že všichni účastníci rekreačních pobytů v Bělči budou přijímáni jako ti, kteří jsou zde vítanými hosty, pro něž dokážeme vytvořit vlídné prostředí bez napětí, starostí nebo obav, jaké je obvykle provázejí ve všedním životě. Když se takové prostředí podaří vytvořit, přinese to všem účastníkům (i těm postiženým) odpočinek nejen pro těch několik dní v táboře, ale znamená pro ně významnou stimulaci i pro následující měsíce.
Záleží nám na tom, abychom takové prostředí dokázali společně vytvářet, ale nejen to - důležité je také to, aby ho i účastníci takto vnímali a přijímali.

Týden s rodinou
Přidělenou rodinu většinou vůbec neznáme a ona nezná nás. Zpočátku jí svou pomoc nabídneme, ale když není hned přijímána, nevnucujeme ji píliš naléhavě. Buďme jí přesto nablízku (na procházkách, u vody, při jídle, při společných programech), pomáhejme v drobnostech, pozorujme způsoby rodičovského pečování, učme se rozumět postiženému dítěti a vzájemně se seznamujme. Také musíme vystihnout, kdy chce být rodina sama.
Druhý nebo třetí den se již obvykle podří, že na kratší či delší chvíli můžeme převzít péči o dítě zcela samostatně. Jen výjimečně o to někteří rodiče nestojí nebo se k tomu neodváží. To musíme respektovat a pak zůstat u drobnější pomoci, kterou rodiče přijímají. Avšak ani úplně nekomunikativní rodinu bychom neměli zcela pustit ze zřetele.
Naše pomoc přidělené rodině by se neměla omezit na postižené dítě. Maminky - zejména ty, které přijely s více dětmi - bývají někdy tak přetížené, že ocení pomoc při večerním ukládání nebo ranním vstávání i ostatních dětí. Těm je také někdy vhodné pomoci i v jiných situacích - třeba je zapojit do programu statních dětí. Je dobré, můžeme-li přispět k propojení činnosti dětí postižených se zdravými. Není to vždy snadné - některé zdravé děti mohou mít ke svým postiženým sourozencům narušený vztah. Ve společných programech bývá však dost příležiostí k podpoře integrace ve všech věkových skupinách.

Kdo je odpovědný
Za své děti nesou plnou zodpovědnost jejich rodiče. Přebíráme-li dítě i na chvíli do plné péče, svěřují nám rodiče dítě s důvěrou v naši spolehlivost - předávají nám tedy na tuto dobu nejen dítě, ale i odpovědnost za ně. Této odpovědnosti si musíme být plně vědomi a dodržet nezbytnou opatrnost, předvídat možná rizika a být plně soustředěni.
Důležité také je, aby nám i rodičům bylo vždy jednoznačně zřejmé kdo a do kdy se o dítě stará. Většinou tu nedochází k obtížím, ale právě při předávání dětí se o tom musíme přesně dohodnout. K problémům může dojít nejen při činnostech, kterých se zúčastňuje více lidí (při společných vycházkách apod.), ale také ve chvílích, kdy všichni relaxují nebo jsou zabráni do rozhovoru.
Není asi třeba zdůrazňovat, že tento nezbytný dohled budeme provádět jinak u malých dětí, jinak u tělesně nebo smyslově postižených, a zcela jinak u dospívajících a dospělých postižených účastníků.

Základy dobrých vztahů
Mezi těmi, kdo v táboře vstupují do těsnějšího kontaktu (tj. mezi pomocníkem a rodiči a mezi pomocníkem a postiženým účastníkem) vzniká užší vztah. Bylo by ideální a pro dosažení hlubšího účinku prospěšné, aby tento vztah byl plně symetrický. Jen v takovém vztahu se totiž všichni cítí zcela rovnoprávně a mohou si plně důvěřovat, a to bez ohledu na to, s jakým handicapem se kdo potýká (u rodičů to může být třeba i trvalé vnitřní napětí, které na první pohled nemusí být patrné).
O to, aby takto naplněný vztah vznikl, se musíme přičinit především my. Pomohou nám k tomu tři důležié přístupy, jejichž uvědomění nám může být prospěšné i v dalším každodenním životě.
Prvním z nich je přímé, pravdivé, poctivé a nepředstírané jednání a vystupování (autenticita). Budeme-li autentičtí, budeme pro druhé srozumitelní, nezáhadní; nikdo nebude mít důvod, aby nás podezíral z nevěrohodnosti. Autentický postoj vyroste z naší vnitřní poctivosti, opravdovosti, pravdivosti a věrohodnosti. Jsme-li autentičtí, můžeme dodat vztahům k druhým lidem podobu přirozeného setkání.
Druhým důležitým přístupem je schopnost vcítění, vciťujícího porozumění druhému (empatie). Podstatou je chápání druhého, schopnost mu naslouchat a porozumět. Toto vcítění však musí mít charakter nabídky, společného hledání, nikoli vnucování.
Třetím přístupem - snad nejzákladnějším - je přijetí (akceptace) druhého. Je to moment, tvořící základ každého kladného mezilidského vztahu. Na druhého pohlížejme jako na plnohodnotnou osobnost, která je nám rovna, a kterou přijímáme takovou, jaká je. Akceptovat druhého neznamená slepě souhlasit s jeho názory nebo chováním, ale respektovat ho jako osobnost s odlišnými zkušenostmi, zachovat k němu vždy úctu, a tak vytvořit předpoklady pro to, aby i on přijímal nás jako bližního, který ho má rád.

O zamilovaných
V posledních létech se rekreací zúčastňuje stále více rodin s dospívajícími či mladými dospělými postiženými "dětmi". Učme se respektovat, že tito lidé mají větší zájem o "dospělé" programy (diskotéku, tanec, sport ap.) než o dětské hry.
I u mladých lidí s postižením se často projevují věku přiměřené sexuální potřeby - možná o to více, že k navázání erotického vztahu mají ve svém životě málo příležitostí. Přitom se mnohdy vyjadřují mnohem otevřeněji, než jsme zvyklí. Není neobvyklé, že se "klient" zamiluje do své pomocnice. Snažme se tuto situaci pojmout jako každou jinou "prázdninovou" lásku, která také nebývá vždy opětována. Odmítnutí erotického vztahu musí být zcela zřetelné a pevné, ale i citlivé. Neberme však postiženým právo na lásku a sexuální život obecně a nenuťme je do dětské role; přiznejme jim i právo na smutek z "nešťastné" lásky.

Co dělají ostatní
Hlavním úkolem každého pomocníka je starat se o přidělenou rodinu (většinou jednu) - a to dá často dost práce a soustředění. I tehdy je však třeba, abychom viděli i to, co se děje kolem nás a zaskočili pohotově všude, kde je to potřebné. Někdy to může být dítě, které se zatoulá nebo bezradně někoho hledá, ale může to být i pomocník v situaci, kdy potřebuje pomoci.
Také při některých programech pro rodiče (obvykle ve večerních hodinách) překračuje naše služba obvyklý rámec: dva až tři určení pomocníci dohlížejí na usínající děti a je-li třeba, přivolají rodiče nebo řeší situaci sami.
I při společných programech všech účastníků (zejména při pobožnostech) je dobré, když si všímáme všech dětí v blízkosti: při výraznějším neklidu stačí k nim přisednout, vzít za ruku nebo pohladit.

Co všechno se může stát
Ve dne i v noci se nám můžou přihodit všelijaké nečekané nepříjemnosti. Vyjmenujme si některé z nich, a trochu si je pamatujme. Budou užitečné všem, ale hlavně těm, kteří pečují o postižené bez rodičů.
V LESE se dá snadno zabloudit. Nebude to tak zlé, když se všichni (i rodiče) dobře obeznámí s okolím. Severojižní ZELENÁ ZNAČKA a východozápadní ČERVENÁ ZNAČKA by měla bloudícím pomoci. Horší je, zabloudí-li dítě - tomu raději ze všech sil předcházejme.
NA VYCHÁZKÁCH s postiženými pamatujme na to, že se někteří dříve unaví. Na dlouhé výlety si zajistěme včas svačinu nebo posunutí oběda.
U RYBNÍKA sledujme svěřené děti zvlášť soustředěně. Někdy může jít víc než jen o to, aby se zbytečně nenapily nebo ve vodě nepřechladly. Na loďky zásadně nebereme děti a postižené bez plovacích vest!
NOČNÍ VYCHÁZKY mějme vždy dobře připravené a promyšlené. K večerní hře volme raději blízký a známý terén. Jde-li někdo z postižených v noci na WC, doprovoďme ho!
OBLEČENÍ se snadno pomíchá, je-li v chatě více postižených. Trochu pomůže, uklízíme-li prádlo a oblečení důsledně každému jinam. Také při hromadném sprchování na pomíchání věcí musíme dát pozor.
ZIMA udeří někdy i v létě. Na noc si vyžádejme deky navíc (nejen pro sebe!), ve dne topme v krbu, zásobu dřeva si udělejme pod Sedmíkem.
LÉKY musí někteří účastníci brát s naprostou pravidelností. Mysleme na to, i když to má třeba na starosti někdo jiný.
NUDOU obvykle nestrádáme, ale přesto si s sebou přivezme něco užitečného pro potěšení druhých: knížky, kazety drobné hračky, nápady pro ruční práce a podobně.

Svědectví víry
I když mnozí z nás ke službě postiženým přistupují z pozic křesťanské víry, neznamená to, že by to byl jediný možný přístup. Ale evangelium nám ke službě nejen dává příklad, ale také sílu k jejímu vykonávání. Vede nás také k pravdivosti ve všem, co děláme. Tak naše služba není břemenem; děláme ji s potěšením a s láskou. Mnozí z těch, kteří v Bělči prožívají svou dovolenou, rozpoznávají základ tohoto vztahu a přijímají rádi a vděčně naši službu.
Byli bychom potěšeni, kdyby všem, ať přicházejí odkudkoli, byla tato naše služba svědectvím o pramenech, z nichž je napájena a aby i oni v nich našli zdroj síly pro svůj nesnadný život.

Pokud máte libovolné zkušenosti, které byste chtěli předat ostatním, neváhejte nám napsat - ulehčíte práci někomu druhému.