Mirabilis, spolek podporuje asistenční služby, byl založen v roce 1997.
Zaujala nás naše činnost? Chcete nás podpořit? Více informací, jak nás můžete podpořit nelezenete zde.

Rozhovor s asistentkami Irenou a Petrou

Rozhovor s asistentkami Irenou (41) a Petrou (23) o jejich asistenci u Daníka v Dětském rehabilitačním centru Lentilka v Pardubicích.
Jak jste se k asistenci u Daníka dostaly? Kde jste se dověděly, že rodina potřebuje asistenta?

Dan s mámouIK: K asistenci u Daníka jsem se dostala přes paní ředitelku Bělkovou. Ta mi při rekvalifikaci na praxi ve školce Lentilce nabídla práci OA u dětí.
PS: O nabídce asistence k Danečkovi jsem se dozvěděla od Jardy Matušky. A protože jsem studovala speciální pedagogiku a měla jsem praxi s dětmi s různými postiženími, ráda jsem tuto nabídku přijala.

Jaké bylo první setkání s Daníkem?

IK: První setkání s Daníkem proběhlo v nákupním centru (koutku pro děti). Bylo velice příjemné a dojemné.
PS: S Dandou a jeho maminkou jsem se poprvé setkala na předem domluvené schůzce v dětském koutku jednoho obchodního domu v Pardubicích. Myslím, že jsme si padli hned do oka nejen s maminkou, ale hlavně i s Danečkem.

Jak asistence v DRC probíhala?

IK: S Daníkem jsem se snažila dodržet režim školky: společná hygiena, a stravování, společné hry, povídání, rehabilitace.
PS: Do DRC jsem chodila 2-3x týdně. Střídaly jsme se s asistentkou Irenou dle našich časových možností. Danečkovi jsem byla nápomocna při činnostech, které sám nezvládal, nebo si v nich nebyl moc jistý. Týkalo se to především oblékání, stolování, hygieny, přesunů na terapie. Ve třídě při společných aktivitách dětí jsem se snažila, aby měl Dan prostor sám si volit, co chce dělat, s čím nebo s kým si hrát. Také bylo důležité mu dát čas na odpočinek, když už začal být unavený nebo nesoustředěný - přeci jen byl jeden z nejmladších mezi dětmi, takže s nimi nestačil pokaždé "držet krok".

Jak byste dobu strávenou s Danem ve školce hodnotily z osobního pohledu?

IK: Velice pozitivně, kladně. Daník je společenský, vnímavý a spolupracuje.
Dan a asistentkaPS: Především mě obohatila o nové zkušenosti, ať už se jednalo o práci se samotným Dandou, ale i s jinými dětmi ve třídě, se kterými jsme byli neustále v kontaktu. Měla jsem možnost sledovat průběh terapií, ke kterým se běžně člověk nedostane. Ale hlavně jsem dělala asistentku chlapečkovi, na kterého budu vždycky ráda vzpomínat.

Je něco, co byste vzkázaly těm, kdo o asistenci u dítěte s postižením uvažují?     

IK: Asistence je pro mě práce, která dokáže člověka naplnit. Radost z toho, co se dá změnit nebo alespoň pozitivně ovlivnit.
PS: Jestli-že máte kladný vztah k dětem a alespoň trošku trpělivosti, rozhodně do asistence zkuste jít! Změní se vám pohled na spoustu věcí, leckdy díky ní nebudete řešit maličkosti. Máte možnost dělat dětem dny veselejší, díky vám můžou poznat věci, ke kterým by se jinak třeba ani nedostaly. Záleží ale vždy na tom, jak si s dítětem a s jeho rodiči "sednete". Myslím, že by se nic nemělo lámat přes koleno, to by potom taková práce nepřinášela radost vám, natož pak dítěti.

Děkuji za rozhovor.
ptal se Jaroslav Matuška